O ženách, které vyrostly mezi dvěma světy

Chápu, že tohle asi není první článek, kterým bych měla začínat blog o čarodějnictví. Ale přijde mi fér, abyste věděli, kdo tady pro vás tvoří. A co nás vlastně odlišuje víc, než to, že jsme si jako lidé prošli tolika změnami?

Jsem ročník, který viděl mobilní telefon až někdy v 15 letech. Takový ten velký Alcatel s vysouvací anténou. Tenkrát to byl velký povyk a neuvěřitelná změna
od naší staré dobré pevné linky. Kdybych jen tušila, jak moc mi tato věc bude patřit do života v dospělosti..

Svoji nejlepší kamarádku jsem tenkrát poznala díky inzerátu v Avízu, kde jsem hledala člověka na výměnu kartiček do alba Pána Prstenů. Volaly jsme si přes pevnou linku a samolepky měnily v parku na lavičce.

Víte, já nejsem moc sociální člověk. O to větší paradox pro mě je, že dnes pracuji online a jsem vlastně pořád vidět. Když si uvědomím, že jako dítě stačilo změnit školu a člověk mohl začít úplně od začátku… nikdo o vás nic nevěděl.

Několikrát jsem změnila jméno, než jsem se v dospělosti ustálila na Elen.
Přidala jsem k němu prostřední Freya a po manželovi si nechala příjmení Hes.
Ano, bez -ová. Nesnáším prznění zahraničních jmen.

A víte co? Kdysi ke změně identity stačilo tohle. Dnes… dnes jste vidět. Pokud tedy chcete podnikat. A celý ten svět je najednou nějak moc náročný, rychlý, bere všechnu naši pozornost a energii abychom neztratili krok s tím vším tam venku,
co nás vlastně jen odvádí od toho uvnitř.

Naše generace zažila svět, který se měnil rychleji, než jsme stihli dospět.

Dnes je všechno rychlé.. o tolik rychlejší, než když jsme si my zvykali na to,
jak funguje život. Museli jsme se naučit přizpůsobit toku a běhu věcí. Viděli jsme vzniknout Facebook i Google. Adaptovali jsme se na mobily, počítače, internet
a museli se naučit zvládat tolik věcí, že se nám jedna inkarnace natáhla na pět různých životů.

Museli jsme se učit znovu a znovu. Přijímat nové role. Důvěřovat si i ve chvílích, kdy žádný návod neexistoval. Spoléhat na vlastní úsudek a dělat rozhodnutí
ve světě, který se měnil rychleji než jsme stihly změnit barvu řasenky.

A možná právě proto tolik žen z naší generace časem přitáhne čarodějnictví.

Ne kvůli kouzlům, gothické vizáži a potřebě být strašně důležitá a tajemná. 
Ale protože jsme si během všech těch změn vypěstovaly něco, co jsme ani nevnímaly. Intuici. Schopnost vycítit, kdy něco není v pořádku. Odvahu začínat
v tom celém chaosu znovu. Sílu projít proměnou, i když jsme vůbec nevěděly,
co nás čeká a často ani nechěly nebo nebyly připravené opustit to staré. Musely jsme si věřit, nebát se zkoušet nové věci, přerodit se znovu do nových rolí za nových podmínek a navigovat svoji cestu neznámou mapou. Zvládaly jsme měnit vizáž, práci, místa bydliště, přátele i koníčky a profese. To byla naše obrovská výhoda, kterou nám ta šílená doba přinesla. 

Jenže ta doba měla taky nevýhody. Tak nějak jsme během toho zapomněly,
kdo vlastně jsme. Protože ta malá holka s mončičákem, diskmanem a náramkem
z céček už prostě neexistuje. A víte co? Není ani na tom Instagramu, nemůžeme
se tam zpětně označit a mít nějakou vazbu na tu starší verzi nás, které ještě chodila bosky po letní ulici, jezdila na skateboardu, hrála s kluky hry a chodila domů zablácená a s rozbitými koleny.

Zapoměly jsme.
Na sebe, na pomalý život a na dlouhé noční koukání na hvězdy.

A právě to je ta smutná část nás, mileniálů a Husových dětí. Jsme tady, ale nejsme. Kus nás ještě pořád běhá za deště v kalužích, zatímco to dospělé já vyplňuje formuláře a platí složenky.

Proto vás všechny vítám na tomto webu s určitnou nostalgií. Nevrátíme zpět nahrávací kazety ani psací stroje (i když já jeden mám), ale můžeme vrátit pocit klidu a napojení sama na sebe. Od toho tu je čarodějnictví. Ne jako další věc, kterou do života přibrat. Ale jako ta první věc, na kterou si vzpomenout, když chceme zase najít samu sebe…

Budu moc šťastná, pokud se vám podaří najít na tomto blogu aspoň kousek sebe.

Elen