Kolikrát je legální začít znovu?

Kolikrát si myslíte, že je legální začít znovu? I když jste to už zkusili, a třeba jako já nejednou? Já chápu, že ne vše jde na poprvé, a někdy ani na popáté.. Ale někdy si říkám, jestli je ještě Ok znovu jít do něčeho, co jsem pustila už tolikrát…

Nutno říct, že u mě je hlavním problémem dvojí metr. Když se mě zeptá kdokoli cizí, klient nebo známá, řeknu: „Prosím tě, vždycky máš čas. On ti uteče stejně, jen když začneš dnes, tak za tu dobu někam dojdeš.“ A reálně vnímám, že ten člověk je
v pohodě a má všechen čas a možnosti.

Jenže když jde o mě? Pak si říkám, že je všechno v háji, že jsem měla začít
už v patnácti (ne-li raději ve třech jako správné čínské dítě), že každý je talentovanější, šikovnější, schopnější a vhodnější pro tu danou činnost, a že udělám nejlépe, když na to rovnou rezignuji a nebudu se štvát někam, kam nepatřím.

Kdo to má stejně, přihlaste se.
Ostatním fandíme, ale u sebe jsme kritičtí a přesvědčení, že to už nemá smysl.
Nebo že to stejně nedáme.

A pro všechny z nás, kdo nosíme tyto boží a velmi užitečné úsudky, píšu tohle svoje malé osobní sdílení.

Já se od roku 2008 učím hrát na kytaru. Asi po padesáté. A ne, nepamatuji si ani ty Linkin Park, které jsem tenkrát uměla. A ano, mám stejný pocit zbytečnosti jako pokaždé, když koukám na ty struny a dochází mi, jak demotivující je být po letech opět na startovací čáře.

Ale víte, v čem mám pravdu a čeho se fakt držím? Že ten čas stejně uteče. A když začnu dnes, tak třeba za tu dobu také někam dojdu. Tak to jdu zase zkusit.

A tentokrát s měkčími strunami. Nevěděla jsem, že existují – vždycky jsem hrála na obyčejné, co mi dali v hudebninách, a nenapadlo mě požádat o měkčí verzi nebo se zeptat, jestli nejde dělat něco s tím, že mě tak bolí prsty. Ač zase kdoví, jestli bych si ji tenkrát vůbec vzala. Měkké struny? Pch. Který debil hraje na měkké struny, nejsem přece dítě ani neschopná ženská, co potřebuje úlevy, že ne.

A tohle je často taky problém…

Jsme zvyklé, že trpět je Ok. Učí nás to od mala na gynekologii, při porodu, během práce s menstruací nebo když se snažíme zvládát domácnost, práci, rodinu a perimenopauzu. Však se z toho nezblázníš, ne? Ty před tebou neměly ani pračku nebo mikrovlnku, zvládaly vychovávat děti a vypadat dobře. „Tak na co si stěžuješ? Však se máš dobře, tohle přece vydržíš, ne?„

Jasné. A pak se nemáme bát říct si o měkké struny.
Ono to je totiž fakt jedno s druhým.. Když se naučíte, že je Ok trpět, tak víte,
že není. Ale stejně to od sebe vyžadujete, jako nějaký důkaz schopnosti existovat
na této planetě. Ty tašky si přece dotáhneme samy ne?

Ale víte, co je na tom nejhorší?
Že to po nás často nikdo nechce. Pokud nežijete s úplným debilem, tak po vás nikdo nevyžaduje práci nad limit vaší přirozené schopnosti zvládat život. Ti lidé se často nabídnou, jen my už neumíme přijímat. A mě Google nabídl měkké struny, protože „Pokud jste nováček a začínáte, mohou Vám ulevit od bolesti prstů.“
A ne, nebylo tam dopsáno
„Pokud jste teda neschopná ženská a nevydržíte trochu puchýřů.“
Prostě mi nabídl měkké struny. Hotovo. Bez soudu, bez připsané poznámky
k objednávce „Srabe!“ Prostě jen tak. Protože to je normální, ulevit si a netrpět.

Dneska už jsem svá traumata a komplexy překonala. Nemusím nic dokazovat ani sobě, natož vám. Vím, že kdo jste kdy hráli na kytaru, chápete, jak to bolí.
Není třeba se tvářit, že ne. Bolí. A když si tu bolest můžeme zmírnit, byla by blbost trpět zbytečně.

Takže já si jdu natáhnout nové struny (jen co si najdu video na YouTube, jak se to zase dělá) a budu doufat, že si nevystřelím oko, nerozpíchám prsty a celé
to nepodělám. Ale snad ne. Udělala jsem výšku bez ChatuGPT, zvládnu natáhnout struny ne?

A ještě jedno důležité sdělení:
Tohle nepíšu proto, abych to hodila na Instagram a motivovala se tím k větší píli. Ne, vůbec ne. Klidně vám za měsíc přiznám, že jsem na kytaru ani nesáhla a že nové struny nabírají místo not prach. No a co.

Když tam nedám nové struny, nedám tomu ani novou šanci. A já myslím, že si tu šanci pořád zasloužím, i když jsem to už tolikrát nedala.

Takže to nepíšu, abych se vyhecovala. Píšu to proto, abyste věděli, že si můžete dovolit začít. I když vám je osmatřicet, osmačtyřicet nebo klidně sto. Že začít můžete znovu a znovu – a že jediný opravdový neúspěch je nepřiznat si, že po tom pořád toužíte ale odpíráte si to.

Tak začněte, prosím. A napište mi na IG, co to bylo 🙂

@uceni.u.carodejky
Tento konkrétní příspěvek zde

Elen